Před pěti lety Hana Böhme poprvé odletěla do afrického Konga zachraňovat místní faunu před pašeráky, od té doby už tam byla osmkrát. „Africká zvířata jsou na vymření a já bych ráda, kdyby je moje dcera ještě mohla vidět ve volné přírodě,“ popisuje svou motivaci.
Jako psovodka se Hana Böhme věnuje vyhledávání pašeráků v africkém Kongu. Každý rok tam stráví několik týdnů až měsíců, a i když je to práce nebezpečná, neměnila by. Záchrana kriticky ohrožených zvířat jí za riziko stojí.
LN Říkáte, že prvního psa jste měla už jako úplně malá. Zkoušela jste ho tenkrát cvičit?
Byla to strašně chytrá fenka voříška a výcvik nebyl potřeba. Všechno se naučila sama, takže jsem s ní podnikala spíš takové ty dětské hlouposti, třeba jsem s ní chodila skákat přes překážky pro koně. (smích)
LN Kdy vás napadlo, že byste se tréninku psů mohla věnovat profesionálně?
Přemýšlela jsem nad tím odmala, ale jelikož jsem hezky malovala, dali mě rodiče na malířku skla. Když jsem se tenkrát nastěhovala k tetě do Nového Boru, abych u ní na studiích bydlela, pořídila jsem si po voříškovi dalšího psa, prvního labradora. Pak to byl další labrador, tentokrát už papírový, a protože potřeboval zkoušky, aby se dal uchovnit, začala jsem s jeho výcvikem v pravém smyslu slova. Potom následoval první belgický ovčák neboli maliňák – plemeno, se kterým pracuji dodnes. V té době jsem založila i vlastní neziskovou organizaci Dogs For Detection And Protection Academy z.s.
LN Věnovala jste se tedy už jen výcviku psů?
Stále ještě jsem pracovala ve sklárně v oboru, který jsem vystudovala. Snažila jsem se ale zároveň hodně vzdělávat. Jezdila jsem do Itálie nebo do Rakouska za trenéry, od kterých jsem se učila. Knížky jsem nečetla, to není ono, chci to vidět v praxi. Tím to všechno začalo, byla to ale pěkně dlouhá cesta. Zlom přišel s mateřskou. Když byl mé dceři rok, poprvé jsem odjela do Konga.
LN Jak k tomu došlo?
Pět let zpátky mi moje kamarádka poslala inzerát, kde hledali psovoda belgických ovčáků do afrického Konga, který bude mít na starosti hledání pašeráků. „Čuchání“ mě vždycky bavilo, navíc já měla Afriku vždycky ráda, četla jsem o ní spoustu knih, tak jsem si řekla, proč to nezkusit? Byla jsem na mateřské, takže mi v případném odjezdu nebránilo mé původní zaměstnání. Rozhodla jsem se tedy, že do toho půjdu.
LN Takže jste se sbalila a odletěla jen tak na blind na výběrové řízení do Afriky?
Předtím jsem v „typické“ Africe nikdy nebyla, byla jsem maximálně na dovolené v Egyptě. Na výběrové řízení organizace Safe elephants jsem letěla s tím, že chci zachraňovat zvířata, ale o samotném Kongu jsem si nic nezjistila. Když jsem tam přijela, byl to pro mě docela šok, ale musím říct, že dnes tam jezdím moc ráda kvůli lidem, kteří jsou skvělí. Tenkrát jsme se sešli a já jsem jim přinesla všechno, co mám – videa s ukázkami, jak pracuji, všechny své certifikáty. Oni mi zase na oplátku ukázali drsné fotky mrtvých zvířat, aby mě ještě stihli odradit. Popravdě si myslím, že jsem byla možná jediná, kdo chtěl do Konga. Nebo alespoň vím, že třeba celníci, kterým byla tato práce nabídnuta, ji odmítli. Když jsem tu práci vzala, asi čekali, jestli vůbec přežiju. (smích)
LN Kolikrát jste v Africe za ty roky byla?
Na podzim jsem tam letěla poosmé. Většinou strávím v Africe tak měsíc, dva.
LN Nestýská se vám po rodině?
Chybí mi dcera, ale je tam tolik práce, že absolutně nemám čas na nějaké velké stýskání. Jediná moje myšlenka tam je zachránit zvířata. Pak samozřejmě přiletím zpět a dceři to vynahradím.
LN Jak vypadá vaše práce přímo na místě?
Když jsem letěla poprvé, dostala jsem v Kongu na starost dva psy, kteří byli sice vycvičení, ale když se jim psovod dostatečně nevěnoval, šli rapidně dolů. Najednou třeba přestali označovat slonovinu… Učila jsem tedy tamní psovody, jak se psy pracovat. Moje práce se líbila, tak jsem doma vycvičila svou vlastní fenku Camu, a pak jsem ji tam odvezla. Štěňata, která se jí narodila už v Africe, jsem pro změnu vycvičila přímo na tam. Samozřejmě každý pes se na hledání pašeráků nehodí, takže třeba jeden její pejsek dnes hlídá šimpanze – dělá takového pasáčka šimpanzů, nahání je do ohrady.
LN Poznáte, jestli se pes na „čuchání“ hodí, ještě když je štěně?
Jasně, tenhle byl třeba šíleně líný už od začátku. Pes na „čuchání“ musí být aktivní a zvídavý. Výcvik se začíná už od štěněte vyhledáváním granulí, o což taky musí mít zájem.
LN Když už víte, že pes vhodný je, jak probíhá samotný trénink?
Začíná se schováváním krmení, ukazuje se mu, kde je, on chodí a hledá ho. Když pochopí, co znamená povel hledej, pokračuje se s hledáním hraček. Pak přecházíme na vtiskávání pachů do čichové paměti. To se do zavařovací sklenice umístí vzorek, například slonovina nebo luskouní šupiny, a pejsek se učí, jak do sklenice strčit čumák a jak dýchat, aby se mu vzorek dostal do čichové paměti. Když to ovládá, vzorek schováme a on ho začne označovat.
LN Účastníte se i chytání pytláků?
Samozřejmě. Potřebuji sledovat, jak tamní psovodi pracují se psy v terénu. Probíhá to tak, že jedeme do džungle na stanoviště, a když přijede dodávka nebo autobus, zastavíme ji a projdeme se psem, který hledá nacvičené pachy. Konkrétně v Kongu to jsou slonovina, luskouní šupiny, gorilí srst, peří papoušků žako a hadí kůže.
LN Je tahle práce hodně nebezpečná?
Zažila jsem i střílení, pašeráci to samozřejmě nenechají jen tak. Ale musím říct, že okolo mě je neustále někdo se samopalem, kdo mě chrání, nikdy nejsem sama.
LN Bojíte se někdy?
Ne, protože vím, že to tamějším zvířatům skutečně pomáhá. A to je nejdůležitější. Dělám to proto, aby zvířata nevymřela, situace je totiž opravdu zlá.
LN Je pro vás náročné vidět zabavená mrtvá zvířata?
Ze začátku to bylo náročné, ale zvykla jsem si.
LN Kolik pašeráků odhalíte za rok?
Toho je strašně moc! Teď, když jsem tam nebyla, třeba odhalili dům plný slonoviny. Tam pořád něco nacházíte. Chceme, aby psi postupně obsadili veškeré hranice, protože Kongem vede jen jedna cesta. A když tam jsou psi, rozkřikne se to a pašeráci přestávají jezdit. Zatím je psů bohužel jen sedm, takže je nereálné, aby tam byli pořád. Ale věříme, že se to časem podaří. Náš cíl je mít v Kongu stabilně deset až patnáct psů.
LN Má o vás rodina strach?
Myslím, že už jsou zvyklí. I když musím přiznat, že dcera teď před mým odjezdem poprvé plakala, což mě překvapilo. Doteď vždycky řekla jen: Hlavně zachraň slony. Teď říkala, že se jí bude stýskat, ale myslím, že to bude dobré, babičky se hezky starají.
LN Jaký vztah máte s lidmi, se kterými v Africe pracujete?
Kamarádský a moc hezký. Dokonce si voláme, když tam nejsem. Občas mi i napíšou, co dělají psi, a vzájemně se informujeme. Konžané jsou hrozně hodní a milí lidé, až mě to samotnou překvapilo, není tam závist ani zákeřnost. Opravdu by mě ani nenapadlo, kolik přátel v Kongu získám.
LN Máte čas v Africe objevovat i krásy přírody?
Byli jsme třeba u miminek goril, která zabavili pytlákům. Naposledy nám zase volali, že u řeky Kongo je hroch, takže jsem viděla poprvé v životě hrocha ve volné přírodě. Všechno je to ale samozřejmě na strašnou dálku…
LN Vidíte výsledky své práce?
Nejlepším výsledkem je, když přestanou jezdit pytláci. Až se nám podaří mít psy na více místech v Kongu a trvale, pozitivně se to promítne do rostoucí populace zvířat. Velkou radost mám z toho, že Čína zakázala obchod se slonovinou, i když to nebyla naše zásluha.
LN Proč jste se rozhodla chránit zvířata zrovna v Africe?
Protože africká zvířata jsou na vymření, skoro každý druh. Nezaslouží si to. Někdo zachraňuje lidské životy nebo postižené děti, to všechno je potřeba. Já jsem se rozhodla pro zvířata. Mám šestiletou dceru, a i když nemám absolutně nic proti zoologickým zahradám, byla bych ráda, aby viděla zvířata ještě ve volné přírodě. Chci, aby náš projekt pomohl a třeba Asie konečně pochopila, že zabíjet zvířata kvůli domnělým afrodiziakům je blbost.
LN Čemu se věnujete doma, v Čechách?
Cvičím lidem psy, ať už na zkoušky, či do běžného života. Mezitím ještě trénuji psy, které mám v plánu odvézt do Konga. A musím samozřejmě shánět peníze, odlet a výcvik psa z Čech do Konga vychází na 250 tisíc korun. Také si potřebuji na pobyt v Africe vydělat, není to honorovaná práce.
LN Takže si musíte všechno hradit sama?
Teď mi například platí letenku jedna z organizací, Odzala Kokoua, ale i tak musím sehnat peníze na pobyt tam, je to zkrátka trochu charita. Pomohla mi i Zoo Liberec, jednou mi také zaplatila letenku a poskytuje mi i vzorky, třeba slonovinu nebo zvířecí srst, abych tady se psy vůbec mohla trénovat. Jinak v podstatě nemám šanci se ke vzorkům dostat. Máme i sponzora na granule, které jsou v Africe strašně drahé.
LN Když v Čechách trénujete problémové psy, řeknete si třeba někdy, že to nedáte? Že se s tím nedá nic dělat?
No, většinou je to spíš tím majitelem než tím psem. (smích) Vážně, teď se nechci nikoho dotknout, ale pes za nic nemůže. Chová se přesně tak, jak je naučený. Už mě ale zdaleka neoslovují jen lidé, kteří potřebují se psem pomoci, ale třeba i lidé, kteří se se svým psem chtějí věnovat právě „čuchání“. Pes se tak krásně unaví a zároveň je to trénink i hra, která psa rozvíjí.
LN Kolik máte doma psů?
Osm, dva z nich trénuji pro Kongo. Jeden z nich je Odzala, který se jmenuje podle národního parku v Kongu a příště by tam se mnou měl vyrazit.